- Novinky
- SG-42
- Postavy
- Jaffský Slovník
- Jaffove

Mraky vypadaly, jako by byly plné sazí a popela. Valily se nad Covetouskými vrchy a do okolních lesů vypouštěly provazce vody. Půda všude kolem byla rozbahněná a vše živé bylo ukryto v norách, houštinách či domech; prostě všude tam, kde bylo alespoň trochu sucho.
Za chvíli zapadne slunce, pomyslel si Magador. Pohlédl na křivou skálu ze šedivého mramoru s otvorem do hlubokého podzemí Covetous. V noci je to snad ještě horší než přes den. Uvnitř se cítil stejně jako celá krajina kolem. Mysl zatažená špinavými mraky, srdce rozryté a obnažené vytrvalými proudy vod. Po zarostlé tváři jej pohladila sametově hebká ruka. Evellyn. Uchopil její ruku do své dlaně. Moje Evellyn, opravil se v duchu Magador. Evellyn se na něj usmála. Měla překrásný, okouzlující úsměv. Magador nic neřekl. Ani on, ani ona. Rozuměli si. Slova by byla zbytečná. Evellyn byla oblečena ve svém šedozeleném zimním plášti . Nedělal si iluze, že by ji mohl ochránit před deštěm. Věděl, že by si nepostěžovala ani pohledem. Vzdychl a odcházel s ní ruku v ruce do stanu. Smutně pohlédl na šest hrobů na pláni. Dnes přibyli další dva. Starý vlk Gerher a ten mladíček, stále mu nemůžu přijít na jméno. Teď už je to stejně jedno. Zabili nebo spíše rozlámali jedenáct kostlivců, ale pro ty dva už bylo pozdě. O důvod víc, proč zabít Fingara.
„Už se netrap,“ ozvala se Evellyn, „zítra určitě na něco příjdem; a možná vyjde i slunce.“
Magador hodil myšlenky za hlavu. Nemůže pršet věčně. A jako že jsou Bohové nade mnou, Evellyn je přece kněžka Gwendolyn, kdo jiný než ona by tomu měl rozumět!
Zatřepal hlavou a přitom shodil provlhlou kapuci z vlčí kůže. Vešel za Evellyn do stanu. Měl plán.

Erebeta probudila bolest na hrudi. Nebyla to bolest, spíše, ... výzva. Okamžitě vstal. „Ano, Pane?“
Výzva vycházela z malého nevzhledného amuletu z pokrouceného drátu na Erebetově mohutném hrudníku.
„Vetřelci v našem sídle. Najdi je a zabij.“
„Ano, Pane.“ Odpověděl v duchu Erebet.
Vstal a odcházel do Síně zrcadel. Když sestupoval ze schodů, upadl mu kus levého lýtka.

Magador spolu s Migrem, Sarvanou a Valharem pospíchali chodbou. Vytratili se z tábora ještě před půlnocí.
Magadora bolelo u srdce to, co musel říct Evellyn. Probudila by se, kdyby od ní v noci odcházel.
Stejně je to všechno jen jeho vina. Kdyby byl u Černého kamene, jak Erebetovi slíbil, nemusel být jeho bratr mrtvý. A on zatím ... . Evellyn za to samozřejmě nemohla. Ani Magador tehdy nevěděl, jak je to pro jeho bratra důležité. Ale stalo se. Fingar musí zemřít. A musí to být jeho rukou. Dnes v noci.

Erebet zabručel a vytřepal kus lýtka z nohavice. Carvus odvedl pěkně fušérskou práci. Ještě si pomyslel něco o shnilém mase a vstoupil do Síně zrcadel.
Ostatní už tam byli. On, jako nejmladší měl ve svém oboru nejméně zkušeností. Vždyť byl mrtev necelý měsíc. Přesto schopnostmi převyšoval všechny ostatní svého druhu. Fingar se prostě s každým dalším Služebníkem zlepšoval.
V zrcadle ve stříbrném rámu se zablesklo. Objevila se kulatá usměvavá tvář porostlá řídkým strništěm žlutých vousů. Erebetem projela orgastická rozkoš. Pulzovala celým jeho tělem. Náš Pán. Můj Pán! Ústa zrcadlového Fingara se pohnula. Z okolních stěn vycházel hlas. Jeho hlas.
„Jsem rád, že jste poslechli mé prosby, moje děti.“
Věčné zatracení tomu, kdo by neposlechl. Vlastníma rukama bych ho roztrhal, vztekle si pomyslel Erebet. Obličej v zrcadle jej obdařil úsměvem. Erebeta zalila vlna tepla a celý se rozzářil.
„Jděte. Jděte, děti moje. Najděte ty vetřelce. Zabijte je. Jen tak můžete zachránit náš domov,“ tvář v zrcadle se zasmušila a stékaly po ní slzy.
„Jděte, jejich podoby uvidíte v Zrcadle Vidění. Žehnám vám.“
Erebeta zalila lítost a cítil hrozný smutek. Pán je nešťastný. Ti vetřelci musí zemřít. Hned. Jeho rukou. On musí dokázat, že je hoden svého Pána.
Pohlédl do prázdného zrcadla svého Pána.
Poté se zablesklo v Zrcadle Vidění.

Magador pohlédl na své společníky. Byli to nejlepší z jeho družiny - Vesperská elita. Nenašli jste nikoho, kdo by se dokázal tak dobře ohánět mečem, jako Valhar a jeho sestra Sarvana. Migrus nebyl nijak zvláštní bojovník, ale málokterý tajný vchod mu zůstal ukryt a Magador neznal zámek, který by Migrus nedokázal otevřít svým nářadíčkem. Jen jednou ho dostali, když ho zradil jeho parťák, a tehdy jej zachránil právě Magador a jeho bratr Erebet. Ale všechno je teď pryč. Erebet je mrtvý. Ale Bohyně Gwendolyn má velkou moc a Evellyn je její kněžka. Potvrdila mu, že je možné Erebeta oživit. Je však nutné získat jeho lebku a donést ji do Gwendolina chrámu. A také zabít Fingara. Obřad znovuzrození je velmi náročný a suroviny jsou velmi drahé, ale já, Magador, jsem přece významný šlechtic, a můj majetek je více než ucházející. S Erebetem jsme měli vždy spoustu přátel. I takto závratnou částku bych dal dohromady. Jde přece o mého bratra.
Drahá Evellyn. Stále musím myslet na její krásné, smutné oči, když jsem od ní včera večer odcházel se slovy obvinění na rtech. Magador si vzpomněl, jak před tím schválně nadhodil, že je nutné za každou cenu oživit jeho bratra, protože mu to oba dluží.
Vzpomněl si také, jak jej už dříve Evellyn varovala. „Až se dostaneme do věže a my se tam jednou dostaneme, nehledej svého bratra. Hledej přímo Fingara. Dokud ten bastard žije, není pro tvého bratra šance. Je to jen a jen nemyslící stroj. Bez vlastní duše, bez vlastní vůle. Neumí myslet. Neumí cítit. Nic si nepamatuje. Pokud k tobě půjde jeho tělo, není to on. Bez váhání zaútoč a rozsekej jeho tělo na kusy, jako by to byl jeden z nich. Protože to bude jeden z nich. Až zabijeme Fingara, dáme jej nějak do pořádku. To ti slibuju.“
Magador si předsevzal, že se bude tohoto doporučení držet.
Zámek cvakl. Sarvana posvítila lucernou do místnosti. Z ní se mátožně blížili dva kostlivci.

Hluboko v podzemí temné jeskyně seděl drobný kulaťoučký chlapík. U dveří stál mohutný, přes tři metry vysoký kostlivec. Měl rozkaz zabít každého, kdo se bez svolení jeho Pána pokusí projít dveřmi do tohoto obydlí.
Fingar si pomyslel, kolik to jen musel zaplatit zlata, aby získal mrtvolu tohoto obra.
Pak si povzdechl nad ztracenými penězi a pohlédl do pulzujícího skleněného vejce, které držel v dlaních.
Tak se to povedlo. Erebet byl překrásný exemplář. To, že byl dobře stavěný a už za života měl velkou sílu tím Fingar vůbec nemyslel. Jeho pokusy konečně přinesly výsledky. Zombie, která má vlastní duši. Vlastní vůli. Vlastní sny a vlastní pocity. A navíc je plně oddána svému pánovi. Mně. Nedělá nic z donucení. Všechno dělá z lásky ke svému Otci. Ke svému Pánovi. Jak dokonalé. Dokonce přichází s vlastními řešeními situace, s vlastními nápady, a přesto se vždy podřídí mému rozhodnutí. Tomu se říká být zdravě iniciativní, zasmál se Fingar. Je prostě okouzlující.
Fingar poděkoval své bohyni, za splnění svého snu. Dneska měl za sebou perný kus práce. Rozhodl se na chvíli si zdřímnout.

Erebet pohlédl do Zrcadla Vidění. Vetřelci byli čtyři a byli v horní části věže. Oddechl si. Jsou ještě daleko. Pán je v bezpečí.
Prohlédl si vetřelce pozorněji. Užasle zaklapal čelistí. Muže a ženu, silné svalnaté barbary zjevně odněkud z východních plání neznal, ale ten menší - to byl někdo známý. Jistě, Migrus. A ten čtvrtý - Magador! Malý bráška Magador! To nejsou žádní vetřelci, chtělo se mu vykřiknout, to je můj bratr, přišel mě navštívit. Musím je najít dříve než ostatní. Pohlédl do zrcadla. Zahlédl, jak se barbaři vrhli na dva kostlivce, dva, tři údery mečem a bylo po všem. Erebet užasle zavrtěl hlavou. Ke kostlivcům nic necítil. Tohle nebyly děti jeho Pána. Byly to věci. Proč ale můj bratr nechá ty hloupé barbary, aby ničili Pánovy věci? A proč vlastně nepoprosil Pána, aby mě mohl navštívit. Pán by mu to jistě dovolil. Mohli by být spolu, zase jako bratři, a navíc s láskou svého Pána.
A takhle ozbrojený a bez ohlášení přece šlechtic na návštěvy nechodí! To se pak nikdo nemůže divit, že je Pán považuje za vetřelce!
Erebet se rozhodl, že tomu musí přijít na kloub. Musí zjistit, proč se jeho bratr chová tak ... divně. Rozběhl se nahoru po schodech.

Sarvana si nalila pálenku do škrábance na levém stehně. „Staré zdechliny. Nikdy nevíš, jaká špína se jim schovává za nehty.“
Sarvana měla koženou suknici vysoko vyhrnutou. Magador si pomyslel: Má perfektní postavu. Vypracované svaly. Kožený upnutý půlkyrys jí límcem kryl krk a zesíleným plátem hrudník a prsa. Břicho bylo nekryté. Dlouhé zrzavé vlasy a sveřepý výraz ostře kontrastoval s rudými dívčími rty a s velkýma dětskýma očima. Ale, ... nebyla to Evellyn.
„Jdem dál,“ řekl Magador a ukázal na protější dveře. „Ta krysa bude zalezlá někde v podzemí.“
„Pak tedy raději tudy,“ ozval se Migrus a ukázal na zem.
Magador pohlédl tím směrem. Jasně. Tajný poklop. Jak jen ho mohl přehlédnout?
„Fajn Migrusi. Co o tom soudíš?“
Migrus vytáhl nějaké dráty, háčky a lupu. Začal něco kutit po krajích poklopu. Za chvíli vstal a pokrčil rameny. „Myslím, že je to bezpečný.“
„Takže - otevřít.“ Řekl Magador.
Sarvana a Valhar přikývli. Koneckonců, byli za to placení. Migrus jim podal páčidlo.

Erebet pospíchal, jak jen to šlo. S otvíráním dveří se vůbec nezatěžoval. Cestou si někde roztrhl břicho a z něj mu vypadl zauzlovaný svazek shnilých střev. Kování jedněch dveří mu utrhlo i půlku levé tváře . Věděl však, že to nestihne. Věci - kostlivci byli rychlejší a navíc, přebývali v horních patrech - a bylo jich hodně.
Když doběhl do haly v druhém podzemním patře, kostlivci tam trhali na kusy dvě již mrtvá těla. Ta neznámá barbarka a chudák Migrus. Erebet přemýšlel, jak jen mohl. Kde je můj bratr? Kde může být? Není pozdě i pro něj? Neroztrhaly ho ty hloupé věci už dříve? Pak si všimnul, jak dva kostlivci, kteří se nemohli dostat k tělům přes své silnější konkurenty, škrábou pahýly rukou na jedny ze dveří.
Erebet se zasmál. Hlupáci. Nenapadne je vzít za kliku. Za těmito dveřmi je jen pár místností ohraničených pevnými kamennými zdmi. Vrazil mezi oba kostlivce a rozhodil je do stran. Jeden narazil do stěny, ozvalo se zakřupání a kostlivec se sesunul k zemi. Byl hodně polámaný. Přesto se vytrvale pokoušel vstát. No co, řekl si Erebet. Aspoň bude mít Carvus co na práci. To má za to lýtko a zauzlovaná střeva. Prošel dveřmi. Udělal dva kroky do nejbližší místnosti. Pak jej něco napadlo, opět se zasmál a rychle přiskočil zpátky ke dveřím. Přibouchl je druhému z kostlivců těsně před nosem. Ehm, tedy přesněji před lebkou, opravil se Erebet. Zaslechl tupý náraz a chvíli s potěšením poslouchal škrábání na dveře. Poté se vydal do místnosti.

Carvus sledoval Erebeta ve skleněném vejci. Bylo menší a méně čisté než vejce jeho Mistra. Ale bylo jeho. Carvus byl vzdělanec. Student magie, který se dříve učil jiný obor u jiného Mistra. To byla ale stará záležitost a Carvus na ni teď nechtěl znovu vzpomínat. Teď byl učněm Fingara a jeho nový Mistr byl moc dobrý. Schopný, vzdělaný a hlavně ... sdílný. Když Carvus přes vejce zjistil, že se jeho Mistr rozhodl si zdřímnout, rozumělo se samo sebou, že on, Carvus, bude Erebeta sledovat. Koneckonců, Erebet byl experimentální model inteligentní zombie, a u takových nikdy nevíte, co se může stát.
Pomyslel si, ten uličník Erebet a představil si, kolik hodin zase stráví se speciální sádrou, když bude dávat dohromady toho zlámaného kostlivce, a ty, které rozbili ti vetřelci. Ale těšilo ho, že mu Mistr slíbil toho barbara, zjevně bratra od té hezké ženy. Zemřel dříve v jedné z jeho pastí, v místnosti, kam se neohrabaní kostlivci nemohli dostat. Teď bude Carvusův a ten z něj udělá svého prvního Služebníka. Jenom nesmí udělat žádnou chybu. Nesmí rozhněvat svého Mistra.
Carvus se roztřásl vzteky. Hloupí kostlivci. Kdyby nerozsápali tu barbarku, mohla být Služebník ona! Carvus by si ji dokázal upravit tak, aby mu vyhovovala. Tuto kapitolu měl vždycky ve všech knihách nastudovanou samozřejmě jako první. Pohlédl do vejce a usoudil, že situace dospěla do kritické fáze. Erebet vstoupil do místnosti, kde je jeho bratr. Carvus se rozhodl ihned vzbudit Mistra. Věděl, že pokud se Erebet vymkne kontrole, bude to právě teď a bude to perný oříšek i pro Fingara, natož pro něj.
„Mistře? Už se setkali!“

Magador svíral v levačce meč. Pravá mu bezvládně visela podél těla. Selhal jsem, pomyslel si. Aspoň jich pošlu k Nephilemovi co nejvíc. Sbohem, sladká Evellyn, budu na tebe čekat..., pomyslel si když zaslechl cvaknutí kliky.
Chvíli se nic nedělo. Pak se objevila ta postava. Postava v rozedraných hadrech s rozervaným břichem a bez levé tváře. Přesto jej ale poznal. Erebet! Jak to říkala Evellyn ... nemyslící stroj, tělo bez duše, neumí mluvit, neumí myslet, nic necítí, nic si nepamatuje.
Magador pozdvihl meč a připravil se. Jaká ironie, pomyslel si smutně. Přišel jsem tě zachránit a ty mě chceš zabít.
Podíval se na Erebeta. Ten se na něj udiveně díval kalnýma očima.
Jak jen se na mne může tak udiveně dívat? Pomyslel si Magador. Vždyť je to nemyslící stroj ... Je to ZOMBIE. Není to Erebet!
Z hrdla Erebeta se ozval klokotavý zvuk. Se shnilých rtů mu vypadl kus jazyka. Přesto všechno Magador rozuměl tomu, co se ozvalo:
„Bratře!“
Magador zpanikařil. Vždyť to nejde, to není pravda! Evellyn to říkala! Neumí mluvit, neumí myslet, je to nemyslící stroj ... Je to ZOMBIE. Není to Erebet!
Z hrdla Erebeta se ozval klokotavý zvuk. Se shnilých rtů mu vypadl kus jazyka. Přesto všechno Magador rozuměl tomu, co se ozvalo:
„Bratře!“
Magador zpanikařil. Vždyť to nejde, to není pravda! Evellyn to říkala! Neumí mluvit, neumí myslet, je to stroj, stejně jako pluh nebo katapult. Tak jak může sakra vědět, že jsem jeho bratr?
„Jsem rád, že jsi za mnou přišel, mám tě moc rád.“ Pokračoval Erebet a pokřiveně se usmál. Magador hystericky vykřikl a chvíli to vypadalo, že se zhroutí k zemi. Erebet přiskočil, aby svého bratra zachytil. Magador se však vzpamatoval, a nečekaně se vrhl kupředu s napřaženým mečem. Zasáhl Erebeta doprostřed hrudníku a probodl jej skrz. Erebet se udiveně zadíval na meč a pak na svého bratra. Levou rukou si vytrhl meč z hrudí a odhodil jej na protější stěnu. „Proč, bratře?“ zeptal se smutně Magadora. Magador jej kopl okovanou botou do břicha. Ozvalo se trhání shnilého masa. Erebet pozvedl pravačku a pomalu, ale naprosto přesně zasáhl svého bratra do obličeje. Snažil se dát do rány co nejméně síly. Ozvalo se křupnutí. Magador odletěl více než dva metry dozadu a pak se sesunul podél stěny. Než ztratil vědomí, cítil, jak jej jeho bratr opatrně zvedá ze země a bere do náruče. Stejně jako jej choval, když byl malý chlapec. Cítil, jak odlétá, jak je v bezpečí, cítil, že jeho bratr nedovolí, aby se mu stalo něco špatného. „Bratře... Erebete... “ zašeptal a vydechl naposled.

„Proč?“ vztekle zařval Erebet. Držel v náručí tělo svého mladšího bratra stejně, jako když byl malé dítě. Tehdy ale Magador spokojeně oddechoval a nebo si s ním povídal. Magador mu často pískal tiše písničku. Jak to jenom ... pokusil se zapískat ... nešlo to. Vzdal to a vydal se zpět.
Kostlivci z vedlejší místnosti nezažili Erebeta tak nepříčetného. Kdyby měli nějaký mozek, klidili by se mu z cesty. Byly to však nemyslící věci. Sápali se po těle Magadora. Erebet je zuřivě odkopával z cesty. Jak jen to Pán mohl dopustit! Jeho bratr! Pohlédl na svého bratra. Ucítil výzvu vycházející z amuletu. Vztekle jej popadl a chystal se jej strhnout z hrudi. Proč to vlastně neudělal hned? V hlavě se mu ozvalo. „Erebete, poslouchej. To jsem já, tvůj Otec. Uklidni se, prosím. Tvůj bratr byl nemocný.“ Erebeta napadlo. Aha, tak to tedy je. „Ale co teď, můj Pane?“ Jasně že byl nemocný, hned jsem si myslel, že je nějaký divný. Erebet padl na kolena. „Odpusť, můj Pane, že jsem pochyboval o tvé nekonečné dobrotě a moudrosti.“
Hlas se znovu ozval. „Ty víš, Erebete, že tě miluji. Miluji tebe a budu milovat i tvého bratra. Přines jej ke mně. Vyléčím jej. Budete spolu. Spolu s mou nekonečnou láskou. Pak jdi za Carvusem, aby vyléčil tvé rány.“
Erebet vstal a cítil se báječně. Pán ho miluje. Pán miluje i jeho bratra. Vyléčí Magadora a pak budou všichni spolu. Nezlobí se, že mu pokazil tolik věcí - kostlivců. Jenom - budu muset požádat Carvuse, aby mi upravil rty tak, abych mohl pískat svému bratru jeho ukolébavku, až se mu zase bude chtít spát. To je ale nesmyslná myšlenka, pomyslel Erebet, ale ... proč ne? Proč bych nemohl občas vzít svého bratra do náruče, jenom proto, že se to nesluší mezi šlechtici? Komu na tom záleží! Jen to, že nás miluje náš Pán je důležité, nic víc!
Erebet se usmál na svého bratra a pomyslel si. Bratře, slyšel jsi, budeme spolu, Pán nedopustí, aby se nám stalo něco zlého. Jsme přece jeho děti. Já jsem a ty také budeš. Jsi silný, budeš spolu se mnou bránit našeho pána před vetřelci. A Pán bude rád....

Carvus si hlasitě oddechl, ještě pořád si nebyl jistý, zda je Erebet opět pod kontrolou. Byl si ale jistý, že pokud by nebyl, byl by jeho osud zpečetěn. Erebeta by zničila snad jen některá z kvalitních výbušnin. Ovšem, zároveň s jeskyní. Nedělal si iluze, že i kdyby měl Fingar nějaký plán, jak uniknout, záchranu Carvuse by tento plán asi nezahrnoval. Koutkem oka pohlédl na Fingara. Viděl, že jeho Mistr je celý zpocený, ale usmívá se. Pozvedl ruku. Stiskl ji v pěst a ukázal ve vejci nahoru zdvižený palec.

Magador pohlédl do Zrcadla Vidění.
Evellyn. Vždyť je to moje Evellyn. Přišla mne navštívit. Moje láska, jde sem za mnou. Miluje mě! Magadorem projela záplava radosti. Jak je krásná. ... A silná. ...

... Pán bude rád.