|
Starý
šedovlasý minstrel se pohodlně posadil ke krbu
a začal tiše zvolna vyprávět.
Ač jméno jeskyně Shame přímo vybízí k souvislostem
se slovy jako ostuda nebo zbabělost, není tomu
tak. Jen málokdo z hrdinů a samozřejmě také
z vás může říci, že překonal všechny její nástrahy.
Však zpět k tomu, co jsem chtěl dnes já vám
vyprávět....
Je to již spoustu let, co dvojice
dobrodruhů na svých koních projížděla krajinou
a narazila na tu ošklivou černou zatuchlou bradavici
uprostřed krásných bělostných skal. Ano, myslím
tím samozřejmě vchod do obávaného Shame. První
z dvojice, válečník jménem Derthol neodolal
pokušení, seskočil z koně a uvázal jej v lesíku
poblíž vchodu. Oděn ve stříbrné zbroji, jež
se v jejich rodě dědila od dob jeho praděda,
v ruce vzácný magický meč neznámého původu zažehnul
pochodeň a opatrně vstoupil do temného chřtánu
Shame. V patách mu šel jeho společník, štíhlý
muž, skoro chlapec, ve světlé róbě, se sněhobílou
knihou a dlouhou holí se smaragdem na konci.
Tiše se usmál a pronesl magické zaříkadlo "In
Lor". Všude se rozzářilo světlo a Derthol
se otočil. "No jasně, Alie, šlapneme na
past a já se zase potáhnu s tvým tělem do města
ke kněžím aby tě přivedli zpět k životu."
"Nene, nic takového," usmál se sladce
Alius "In Lor" a ukázal na Derthola.
"Ty půjdeš první. Pokud bude past, vzkřísím
tě já. Už to umím." Derthol si něco pomyslel
ale nechal si to pro sebe. Alius je občas protivný,
nevydrží žádnou pořádnou ránu, ale léčit umí
dobře a bude se mi určitě ještě hodit. A navíc,
zažili jsme toho spolu už spoustu.. I když by
to nikdy neřekl nahlas, musel si přiznat, že
má Alia docela rád.
Z rozmýšlení jej vytrhnul mohutný kostlivec.
Naštěstí Alius byl připraven a kostlivec ztuhl
uprostřed rozmachu.Dvě rány Dertholovým mečem
pak dokonaly své dílo a sprška kostí se snesla
na zaprášenou podlahu. Krátce na to narazili
na další vzkříšené kostry hrdinů, jež navštívili
neúspěšně Shame před nimi...
Postupovali opatrně hlouběji
a hlouběji do Shame, potýkali se s nestvůrami,
orky, elementály i z obludami, jaké dnes již
ani neznáte. Mnoho se od té doby v Shame změnilo,
leč strach budí dodnes.
Oba přátelé po mnoha potyčkách notně vyčerpaní
dorazili k podzemní věži na ostrově uprostřed
temného jezera. Vstoupili dovnitř a v jedné
místnosti narazili na překrásnou plavovlasou
dívku s velkýma modrýma očima. Tak modrýma,
že hvězdné safíry bledly závistí před jejím
pohledem. Při pohledu na její bělostné paže,
štíhlou šíji a útlé tělo jen spoře zahalené
v průsvitném závoji, jímž světlo z Aliovy hole
procházelo skrz jako projde malá rybka roztrhanou
rybářskou sítí. Alius zatajil dech a jeho vzácná
magická kniha, kterou měl raději než svůj život
spadla na zem a zůstala nepovšimnuta ležet v
prachu místnosti. Pád knihy vytrhnul z hypnotického
pohledu na krásku Derthola, který se ohlédl
na svého přítele Alia. Nejprve měl na jazyku
patřičně uštěpačnou poznámku, že mu jako něco
upadlo, ale když viděl doširoka otevřené oči
Alia, nechal si raději všechny poznámky pro
sebe.
"Princezno Elensio...."
ozvalo se z úst Alia, který poklekl do prachu
místnosti vedle své knihy.
Dívka zvědavě pohlédla na mladého mága.
"Kdo jsi, že znáš mé jméno? Je to již více
než sto let, co jsem jej slyšela naposled..."
"Viděl jsem Váš obraz, elfí princezno,
znám Váš příběh. Jak váš hvozd napadl Garonhorus,
dračí pán, a spálil jej na popel, když vaši
bojovníci pomáhali lidem bránit město Trinsic
před invazí orků. Vás unesl a nikdo Vás již
od té doby nespatřil."
Oči krásné dívky zahalil smutek a po její tváři
začala nezadržitelně stékat slza.
"Je to již tak dávno, avšak stále to bolí..."
Dívka se na chvíli odmlčela, ale pak prudce
zvedla hlavu.
"Ale vy musíte rychle pryč! Garonhorus
se co nevidět vrátí i se svým drakem..."
"Ne." řekl Alius pevně. "Zůstanu
zde, postavím se tomu zločinci a jednou provždy
zbavím svět té zrudy i jeho draka."
Poté se obrátil ke svému urostlému druhovi:
"Derthole, příteli, tohle je boj naší,
elfí rasy. Vrať se domů i s princeznou a já
příjdu za vámi."
Derthol na něj prohlédl pronikavým pohledem.
"Chceš mne snad urazit, Alie? Myslíš si,
že když jsem "jenom" člověk a navíc
bez magických znalostí, že stáhnu jak pes ocas
mezi nohy a uteču před nějakým sto let starým
dědkem na drakovi? Nazval jsi mne svým přítelem
- co bych to byl za přítele, kdybych teď vzal
nohy na ramena. Navíc, mysli taky na ni,"
pohlédl na princeznu, "my dva společně
máme mnohem větší šanci že toho dědka složíme
a tu tvoji holku bezpečně vyvedeme z podzemí."
Alius se prudce otočil a hněvivě se podíval
na Derthola. "To není žádná holka, ale..."
Ze střechy věže se ozval rámus,
zasvištění mohutných křídel a pak tupý úder
a skřípání pařátů o kamenné kvádry. Pak se ozval
hlas, jež dokázal zastavit srdce i nejsilnějšího
bojovníka.
"Pane můj, cítím zde vetřelce ve tvém sídle!"
Na to se ozval pevný chrčivý mužský hlas: "Nu
což, dneska jsme si mnoho krve neužili, a do
tvého žaludku se ještě pár hlupáků vejde.."
"Vylezete sami nebo si pro vás máme dojít,
vy zbabělci?" ozvalo se zařvání shora ze
střechy.
Derthol zavolal zespodu: "Jasně dědku,
dávame ti náskok, ale když jinak nedáš.."
Vyrazil po schodišti nahoru na střechu..
"Počkej Dertho, bude to past!" zavolal
Alius, ale pozdě.
Sotva Derthol otevřel poklop na střechu, zaútočil
na něj drak a jen rychlý reflex ho zachránil
od ukousnutí hlavy. Přesto byl zásah do ramene
tak silný že mu serval kus pancíře a těžce pohmoždil
paži. V tu chvili se už objevil Alius a začal
zpracovávat draka i jeho jezdce blesky. Magická
zaříkadla prokládal pitím lektvarů, které měl
v hojném množství ukryty za opaskem. Mezitím
si Derthol bandáží z rukávu od košile stáhnul
paži a mečem zasáhl draka do zadní nohy. Drak
se po něm ohnal, ale v tu chvíli dostal jezdec
dávku kouzel z magických svitků, které měl Alius
schované jako poslední záchranu pro podobné
případy. Garonhorus ztratil rovnováhu a spadnul
na mramorové kvádry střechy. Derthol se k němu
vrhnul a praštil jej jílcem meče do hlavy. V
zápětí dostal tlapou draka do zad a odletěl
na druhou stranu věže. Přepadl přes okraj a
zůstal viset za ruce nad hlubokým jezerem. Jeho
meč se žbluňknutím spadnul do temných vod. Potlučený
Derthol zaklel, sebral všechny síly a vyhoupl
se zpět na střechu.
Z jezera se ozvalo temné zabublání. Hluk bitvy
na věži probudil z hlubokého spánku krakena,
který dlouhé věky poklidně odpočíval v hlubině
podzemního jezera. Nyní již byl blízko nad hladinou
a skvěle vyvážený padající meč se mu zabodnul
do jednoho z chapadel..
Sotva se potlučený Derthol vyškrábal na střechu
věže a rozhlédl se, uviděl vyčerpaného Alia,
jak z posledních sil drží magickou bariéru,
která chránila jeho i princeznu před smrtícím
dechem vzteklého draka. Bariéra rychle slábla
a opasek Alia, obvykle plný magických lahviček,
zel prázdnotou. Garonhorus ležel nehybně u drakových
nohou, vlasy sežehnuté na popel a s ohyzdně
se šklebícím spáleným obličejem. Derthol ale
neměl oči pro Garonhora, který se neopatrně
a trošku nešťastně připletl do dechu vlastního
draka. Derthol to měl k naší dvojici patnáct
stop a k drakovi téměř padesát. Zařval, aby
na sebe strhnul pozornost draka, ale ten dále
vytrvale ničil svým dechem bariéru Alia. Garonhorův
drak byl zkušený veterán, který už prošel mnoha
bitvami a věděl, že mág je mnohem nebezpečnější
než válečník beze zbraně. Navíc po ztrátě svého
pána v tom cítil i něco osobního.
Derthol v běhu zvedl svůj stříbrný štít, co
ležel na zemi, a ukryt za ním skočil před Alia
a Elensii přímo do proudu žhavého dechu. Dračí
dech začal pražit do štítu tak, že ten postupně
pod jeho dechem začal žhnout a zářit rudě jako
zapadající slunce. Přesto, že žhavý štít spaloval
maso na Dertholových dlaních a hrdinovi se po
tváři řinuly slzy od bolesti, pevně štít držel
i dále. Drak se musel znova nadechnout. A těchhle
pár vteřin stačilo Aliovi aby obnovil magickou
bariéru a vytáhl ze záhybů svého pláště prázdnou
lahvičku, moždíř a bylinky. Jenže tohle nešlo
stihnout. Drak se znova nadechl a další vlna
žhavého smrtícího ohnivého dechu vyrazila Dertholovi
štít ze spálených rukou. Zbytek proudu ohně
zasáhl už plnou dávkou Derthola, který neustoupil
ani o krok. Stříbrná zbroj zrudla žhavým plamenem.
Vzduchem se začal šířit zápach spáleného masa,
ale Derthol vytrval.
"NE!" Zařval Alius ve chvíli kdy se
bezvládné tělo jeho přítele sesunulo na ožehnuté
mramorové kvádry. Alius se rychle napil z právě
připraveného lektvaru a ucítil jak mu v žilách
začala opět proudit mocná síla magie. Začal
zasypávat draka sprchou blesků. Drak se před
zuřivostí Alia dal na zkušený a obezřetný ústup
a jeho nadouvající se hruď dávala tušit, že
se chystá posledním mocným fouknutím uhasit
i zbylé dva životy. Alius ve své bolesti a žalu
nad ztrátou přítele prakticky zapoměl na obranu...
Boj byl rozhodnut. Za chyby se platí a zde se
mělo zaplatit cenou nejvyšší - životy dvou hrdinů
a životem elfí princezny. Jenomže jsou chvíle,
kdy se i jistota může rozplynout jako ranní
mlha pod paprsky letního slunce a z jasného
vítěze se může stát překvapený poražený.
Ve chvíli, kdy drak narazil zadními tlapami
na okraj věže a nadechl se k poslednímu smrtícímu
dechu. Alius pronesl "In Sanct Ylem",
avšak kouzlo na vytvoření kamenné bariéry selhalo.
Drak se posměšně podíval na vyčerpaného mága,
zaklonil hlavu a nadechl se.
V ten okamžik, kdy se chystal plivnout směrem
k Aliovi a Elensii, když v tu chvíli se okolo
jeho zadních nohou omotala chapadla silná jako
tělo dospělého muže. V jednom z těch chapadel
byl zabodnut Dertholův meč. Jediným mocným trhnutím
chapadel kraken strhnul draka ze střechy věže
do ledových vod podzemního jezera. Pod vodou
se začala odehrávat poslední bitva kdysi nejobávanějšího
draka...
Elensie a Alius však nesledovali to co se dělo
hluboko pod úpatím věže. Alius se sklonil se
slzami v očích ke svému příteli a objal jej.
Nehybné mrtvé tělo bylo spálené uvnitř zbroje,
která pod silou dračího dechu změnila svou strukturu
z obyčejného stříbra ve vzácný černý Black rock.
Derthol byl mrtvý. Spálený dračím dechem když
zachránil svého přítele a elfí princeznu.
Starý bard se odmlčel a podíval
se po svých posluchačích. Derthol zemřel jako
pravý rytíř. Hrdina, jakých dnes již mnoho po
Britanii nechodí. Obětoval svůj život. Možná
i mezi vámi jsou nebo jednou budou podobní hrdinové.
Ale hrdinství Derthola nikdy nebude zapomenuto.
Mladý paladin se z druhé strany
stolu ozval. "A příteli, jakpak skončili
Alius s Elensii?"
Alius s Elensií dorazili po
dvou dnech do Trinsiku. Sehnali nejlepší kameníky
a odpluli s tělem Derthola do elfí říše. Tam
nechali pro Derthola vyrobit překrásnou hrobku
uprostřed obnoveného Elfího hvozdu. Ve chvíli,
kdy do ní uložili Dertholovo tělo a modlili
se za jeho klidný spánek a děkovali mu za jeho
oběť právě v předvečer svých zásnub rozzářilo
se nad jeho hrobem duhové světlo a z něj vystoupila
překrásná dívka se zelenýma očima jako smaragdy
a pletí bílou jako čerstvě padlý sníh.
"Derthole povstaň!" ozval se sametový
jemný hlas..
"Ač nejsi elfem a nikdy jsi jím nebyl,
já, bohyne elfů, Gwendolyn, nabízím ti, abys
byl za své služby elfí říši mým Prvním Rytířem.
Můžeš zvolit poklidný spánek a nebo se dál prohánět
světem a sledovat jak si vedou ostatní smrtelníci."
Z hrobky se ozvalo trochu zastřeným hlasem avšak
Alius poznal že promlouvá Derthol: "Když
si mám zvolit mezi poklidným hnitím v chladné
hrobce a zábavným pobíháním po světě po boku
takové krásné ženy jako jsi ty, Gwen, tak asi
není co rozmýšlet, navíc pokud to nebude vadit
tady tomu malému magickému prskalovi, rád bych
se mu podíval na svadbu a poradil mu co ho čeká
o svatební noci." Dodal ještě Derthol se
svým typickým ironickým tónem, který Aliovi
v posledních dnech hodně chyběl.
Bohyně se usmála a na oltáři rozkvetla růže.
"No, myslím že můj První rytíř by měl mít
trošku jiné vychování, než jaké máš zrovna ty
Derthole, ale srdce máš ryzejší a duši čistší
než ostatní rytíři, které jsem poznala. A neschová
se ani pod hrubou slupkou a černým plechem."
Derthol se zasmál: "Jsem jaký jsem a ani
elfí bohyně mne nezmění. Buď ber, nebo nech
být, má Lady. Jsem válečník a rád budu tvým
rytířem, ale budu říkat, co si myslím. A budu
to říkat lidem, i bohům."
Gwendolyn se opět sladce usmála. "Myslím
že právě takového Prvního rytíře chci."
Zablesklo se a po boku Gwendolyn stanul Derthol.
Ten samý Derthol, jak jej znal Alius roky. Se
svým mečem. Jen zbroj a štít zůstaly černé.
A jeho kůže měla jemný sametový nádech magické
ochrany, což však vidí jen Elfové, Draci a kočky
nebo velmi pozorní a citliví tvorové.
"Tak jsi to dokázal, Alie." Derthol
objal Alia a uklonil se Elensii.
"Doufám, že mě pozveš na svatbu, muj elfí
brachu." řekl s úsměvem Derthol.
"Jsi u nás vítán kdykoli příteli. A našeho
prvního syna pojmenujeme po Tobě." odpověděl
Alius.
"Tak vítán kdykoli, jo? I o svatební noci?"
Derthol se s úsměvem zadíval na červenající
se pár.
"Ty se nezměníš Derto." S úsměvem
odvětil Alius.
"Myslíš že bych se měl změnit?" Derthol
se podíval Aliovi do očí.
"Ne, určitě ne příteli. Ale stav se raději
až po svatební noci a nejdříve v poledne."
Rozhovor přerušilo tiché zvonivé zasmání Gwendolyn.
"Vy smrtelníci jste veselá cháska.."
Pohlédla na Derthola. "Nuže? Můj první
rytíří? Co máš teď v plánu?"
Derthol se jí podíval přímo do očí. "Nejprve
se pořádně nacpu na svatbě Alia a Elensie a
pak vyrazím podívat se po světě, pokud pro mne
nebudeš mít nějaké úkoly, má Lady."
Gwendolyn pohlédla nahoru. "Ani Vesmírný
Písař neví, co nám další dny přinesou... Ale
jsem si jistá, že tvé služby budou jistě ještě
potřebné Rytíři."
Starý bard se opět odmlčel a
pak pravil: "Až do nedávna byl toto konec
příběhu. Alius a Elensie se vzali meli 2 krásné
syny. Derthola a Gwenevena. Derthol cestoval
po světě a sledoval, jak se smrtelnici chovají
a co se děje ve světě Britainském. A božská
Gwendolyn si dále hrála božskou hru s ostatními
bohy. Jak ale jistě víte, před mnoha věky bohové
zmizeli neznámo kam a spolu s Gwendolyn zmizel
i Derthol." Bard opět ztichnul.
"A jak to, že to není konec?"
Zeptal se opět mladý paladin.
"Jak se jmenuješ mladíku?" Bard se
pronikavě podíval do očí paladina.
"Deathvalley, pane. A promiňte mi mou zvědavost,
Vaše vyprávění mne velmi zaujalo, umíte moc
dobře vyprávět." odpověděl uctivě mladý
paladin.
"Není to konec. Protože Derthol je zpátky
tam, kde kdysi zahynul. Jen Vesmírný Písař a
on sám asi ví proč." odvětil bard. "A
myslím že čeká na někoho jako jsi právě ty."
Podíval se na mladého paladina.
Paladin pohlédl do očí. "Zastavím se v
gildě zkontrolovat zbroj, promluvím si s ostatními
a vyrazím tam. Děkuji ti barde a hodně štěstí."
Paladin se uklonil starému muži a vyšel z místnosti
a naskočil venku na mustanga.
"Hodně štěstí tobě, rytíři, budeš jej potřebovat
mnohem více nežli já. Gwendolyn tě provázej."
pronesl tiše bard. Poté vzal svou tuláckou hůl,
jejíž horní konec byl obalen starým hadrem a
vyšel z hostince. Zavadil holí o rám dveří a
hadr z hole se sesunul lehce na stranu. Na krátko
se objevil malý záblesk velkého smaragdu na
konci hole, ale bard jej rychle zahalil znova
hadrem a vykročil do vlahé noci..
|
