|
Starý
válečník se z balkónu domu podíval na dívku
v rudé róbě sedící na lavičce pod ním a mhouřící
oči jako kočka do zimního slunce. Paprsky jí
lechtaly po tváři a Xeenovi připadalo jako by
jemně vyhlazovaly drobné vrásky na její tváři.
Její hruď se pravidelně zvedala a nadouvala
hrudní plát zbroje pod róbou.
Moje malá paladinka, léčitelka mého těla i srdce.
Nakonec
se dočkal i on svého štěstí. Starý válečník
se zasnil. A o kolik je toto štěstí krásnější,
když jej sdílí právě ona. Pohlédl znovu na její
tvář.
Vrásky vepsané do tváře dlouhým smutkem a samotou
jako by se pod teplem slunce a jeho něžným pohledem
pomalu rozpouštěly. Po tváři Johauny přelétl
klidný půvabný úsměv. Takový, jaký můžete občas
vidět na tváři spokojeného dítěte, kterému se
právě povedlo překonat sebe sama v něčem, kde
už samo nevěřilo že to dokáže.
Dospělá žena s duší dítěte. Ztrápeného dítěte,
pomyslel si. Ještě
je oba čeká dlouhá cesta, než pochopí každý
z nich sebe samého i sebe
navzájem.
Mimoděk
uchopil její ruku do své dlaně. Lehce se zachvěla
a otevřela oči.
Xeen v těch očích cítil něhu, ale i strach.
Předstíranou tvrdost bojovnice a rytířky Chaosu
a zároveň citlivost a bezbrannost malé holčičky,
která za žádnou cenu nechce, aby na ní bylo
poznat, jak je zranitelná. Pod úsměvem Johauny
se skrývá strach. Strach otevřít se světu, přátelům
- i jemu. Tento strach je nepřítel, kterého
nebude snadné porazit.
Rozhodně ne zbraněmi, jež je jako válečník zvyklý
používat. Její srdce bylo donedávna plné smutku,
samoty i zklamání.
Když
se někomu otevřela, bylo to použito zpět proti
ní a ona se z rozdrásanou ránou v srdci zřítila
do prachu cesty, zubožená, zklamaná a plná bolesti
a vzteku na sebe samotnou. Na svou slabost,
slabost, kterou rytíř nesmí projevit.
Rozuměl jejímu strachu, tím víc, že sám žil
dlouhá léta svůj život uzavřený za pevnými zdmi
samoty, kam nechtěl vpustit žádný cit, jež by
mohl rozbít jeho vlastní jistotu v sebe sama.
Jistotu, že dokáže být stále tím tvrdým, nezdolným
válečníkem, který nezná strach a slabost. Ale
on jej znal. Znal i bolest a zradu a trápila
jej mnohem víc, než by na jeho staré tváři kdokoli
hádal.
Trochu se mu zamlžily oči, ale hned nasadil
výraz nezdolného bijce. Hřbetem ruky jemně pohladil
Johaunu po tváři. Za domkem se ozval šramot.
Xeen bleskurychle vyskočil a vrhnul se před
Johaunu která se s neméně rychlým reflexem vrhla
taky kupředu. Stanuli tváří v tvář ... Johauninu
hřebci. Ten jenom zafrkal - Xeen měl pocit,
že snad i trošku omluvně.
"Asi má hlad.",prohodil Xeen.
"Kdypak jsi jej naposledy krmila má Lady?."
Johauna vzdorovitě pokrčila nosík. Xeen se raději
rozhodl nekomentovat, že kůň asi opravdu zoufale
potřeboval najíst a nebo se uměl skvěle přetvařovat.
Vstal a zakrátko přinesl věchet sena a trochu
obroku. Když se vrátil, Johauna stála pořád
tam, kde ji opustil.
"Tak tohle by ti mělo stačit...."
prohodil neutrálně směrem ke koníkovi.
Johauna,
opět ve své póze "mě se to netýká"
uvnitř litovala koníka, na kterého ve své nepozornosti
a roztěkanosti opět zapomněla s jídlem a asi
už několikátý den po sobě. Ovšem - paladin přece
nemůže před obyčejným válečníkem přiznat svou
chybu. Netrvalo ale dlouho a přestala se mračit,
protože v nedaleké věži se ozvalo zahalekání.
Přátelé z Brotherhoodu se scházejí na oslavu
Vánoc.
Johauna se Xeenovi vyvlékla z objetí, lehce
jej pohladila po tváři, naskočila na mustanga
a s pokřikem "Za Brotherhood!" vyrazila
k věži za svými druhy.
Xeen se usmál. Ani brvou nedal najevo, jak moc
jej mrzí, že není mezi pozvanými. Inu, není
členem guildy. Je to přece pochopitelné. Odvrátil
se od věže, vzal si rybářský prut a vydal se
na ryby.
Nad ránem, když se vrátil z ryb, našel lůžko,
které společně sdíleli prázdné..
Spící Johaunu přinesli její druhové před polednem.
Vstala až na večer.
Rozpovídala se o tom, jak úžasná byla oslava,
jak je přepadly nějaké stvůry a oni je všechny
pobili a zachránili nějakou dívku ze zajetí
šílených kněží.
Xeen
jen tiše poslouchal a nebyl si jist zda u něj
převládá radost, že je zase s ním, v pořádku
a veselá, nebo smutek a strach, kdy mu zase
zmizí ... aby se třeba jednou už nevrátila.
Tu noc usnuli v něžném obětí... Však co dál
jim čas přinese? Jí, která zatím neumí přijmout
pochvalu, aniž by ji sama ve svých očích i očích
dárce neshodila do bláta, která často nevidí
věci a lidi kolem sebe a když je vidí, má strach
jim věřit? A jemu, který byl tak dlouho sám,
že možná s někým už ani žít neumí? Jakpak se
vyrovnají oba s tím že nejsou schopni otevřeně
přiznat tomu druhému svou chybu?
Na
to je třeba mnohem víc odvahy než potřebuješ
na
zabití draka. Blíží se vánoce. Jejich první
společné. Však jaké budou? Nebudou zároveň i
poslední? Kdo ví. Jedno je však jisté. Jim oběma
je spolu přes všechnu svízel mnohem lépe, než
jim bylo každému samotnému.
...
a na chaloupku pod věží se pomalu snesly první
sněhové vločky....
|
